Jak oslavit Den mrtvých

Jak (a proč) si doma oslavit Den mrtvých po mexicku

Den mrtvých na mexický styl není „nic našeho“, a proto, pokud se už už chystáte diskutovat o pertinenci tohoto článku, dovolte mi, abych vás předběhla. Ano, toť otázka – proč by nás v Česku mělo zajímat, jak něco takového oslavit v praxi? Leckomu při pohledu na zubící se kostlivce může naskočit husí kůže. Den mrtvých ale není nihilistická či nekrofilní zkušenost s temnými punkovými žílami a „zhuleným“ výrazem, kdy by Mexičané stavěli kult smrti tím, že by ztvárňovali různé příšery a pak je veřejně vystavovali. Naopak, je to rodinný svátek, kdy Mexičané s úctou, melancholií i radostí přijímají u sebe doma své zesnulé. Když se přestrojují za usměvavé kostřičky či jejich figurky staví po městě i doma, jako by říkali: „Musíme se smrti podívat do tváře, abychom se jí tak nebáli, a trochu si z ní i vystřelit.“

Pokud vás napadne lepší způsob, jak brát smrt s humorem, dejte mi vědět!

Mexický den mrtvých proto vyděsí jen slabé povahy – kostřičky neboli „catrinas“ jsou lidsky výhřevné, sympatické a dobře naladěné. To halloweenské kostry a monstra děsí profesionálně a se vší vážností (některé už vyděsily i mě v mém zralém věku), ale do mexické tradice původně nepatří. Když si to shrneme, Den mrtvých v Mexiku nemá dekadentní atmosféru, jak jste ji mohli vidět v bondovce “Spectre”, nýbrž spíše rodinné vyznění, jak ho už možná znáte z animovaných filmů “Coco” nebo “Kniha života”.

A proto se vůbec nic nestane, když oslavíme Dušičky po česku a k tomu si ještě vyzkoušíme něco zajímavého „zvenku“, letos třeba z Mexika. Hlavně, že něco děláme. Jestliže máme děti, zaujme je to a pomůže jim to získat nový rozměr. (Pokud nesršíte optimismem, zapomeňte na didaktický tón a berte to tak, že dítka se zabaví a dají chvilku pokoj.) A konečně, pokud náhodou vaše srdce tíhne k Mexiku, tak neztrácíte čas tímto článkem, nýbrž si právě v obýváku stavíte oltářík bez mého přispění.

Tři, dva, jedna – Den mrtvých znamená…

…připomenout si naše zesnulé tím, že jim připravíme dobrou voňavou večeři na domácím oltáři, protože mezi 1. a 2. listopadem mají povoleno přijít k nám na návštěvu.

Ukážeme si, jak na to, a to prostřednictvím krátkometrážních filmečků s tématikou Dne mrtvých. Koluje jich spousta, stačí do vyhledávače zadat „cortometraje día de muertos“ a vyjedou vám jich desítky. Zápletka většiny z nich se točí kolem toho, že ten, kdo na začátku působil jako živý, je ve skutečnosti mrtvý, a bývá to doják. My začneme tímto animáčkem, který je vhodný i pro děti a ideální na celorodinné naladění:

Día de los Muertos (Cortometraje animado)

Tak jdeme na to? Některé propriety v Česku neseženeme, ale pokud mám věřit tomu, co se traduje, tak český kutil zvládne všechno. Možná jen předem rezignujme na kusy cukrové třtiny (ty symbolizují kosti mrtvých), které se do Čech zatím nedovážejí, respektive o tom nevím. Také asi vynecháme noční piknik na hřbitově, neb většinu lidí kolem nás by nejspíš moc nepotěšilo, kdybychom vedle majestátně vyzdobeného hrobu jedli, pili, hráli a pěli až do bílého rána. Jiné věci ale zvládneme levou zadní a bez výraznější kontroverze.

Krok 1. Připravme našim zesnulým oltář ze vzpomínek a pohoštění

Takže naladěni bychom byli, a teď jdeme stavět oltář.

Důležitá věc – oltář si nutně nemusíte stavět doma. V Mexiku staví oltáře instituce, školy, firmy, prakticky kdokoliv. Někdo staví oltář osobnostem, které měl rád (spisovatelům, umělcům, dokonce politikům…), ne zesnulým příbuzným. A někdo staví oltář zásadně jen domácím mazlíkům.

Tento oltář postavili žáci jedné soukromé školy.

Aby naši zesnulí věděli, že jsou zváni, na oltář je třeba umístit jejich fotky. Je to pěkně vidět na tomto filmečku:

ALTAR (CORTOMETRAJE)

Za sokl oltáře může posloužit malý stolek nebo několik různě velkých beden a bedýnek stupňovitě umístěných jedna na druhé (stupně představují jednotlivé úrovně: nebe, země a peklo). Přes to všechno se přehodí kus látky – jednobarevný ubrus, bílá záclona s krajkovými motivy, kus oranžové nebo fialové metráže.

Dále si musíme položit otázku – co naši zesnulí rádi dělali a jedli? Pokud jste někdy měli v rodině třeba dědečka, co byl doktor, po práci si chodil začutat a pak po babičce s oblibou staromilsky vyžadoval na večeři švestkové knedlíky, položte na oltář k jeho fotce figurku se zpodobněním jeho povolání, míček a mističku švestkového kompotu. Na osvěžení po cestě mu naservírujte sklenku vody a k tomu panáka něčeho ostřejšího – duše k nám musí sešplhat a dorazí s jazykem na vestě.

Ať už vaši zesnulí vykonávali jakoukoli profesi, v Mexiku jsou na to připraveni. Tyto figurky se také umisťují na oltáře vedle fotografií.

Pokud nejste věřící, obejdete se bez symbolů jako je kříž vysypaný ze soli nebo podobizna svatých a Panny Marie Guadalupské. Vše ale můžete vykompenzovat afrikány, tou oranžovou záplavou, které se v Mexiku říká „cempasúchil“ čili květ o dvaceti okvětních plátcích. Na internetu se píše, že afrikány coby aksamitníky v Čechách vydrží kvést až do pozdního léta, někdy až do října… Inu, nezbývá než tomu věřit.

Afrikány coby „flor de muerto“ (květ mrtvých) jsou jakési vodítko, které zesnulé nasměruje k jejich rodinám. Na vesnicích se jimi vysypávaly cestičky od hřbitova k domu, kde zesnulý bydlel. Afrikány si můžete k oltáři postavit v květináči, uříznout si jich kytici i se stonky, ustřihnout a použít jen hlavičky, nebo okvětní plátky otrhat a oltář jimi „poprášit“ či z nich vytvořit obrazce a cestičky.

Na oltáři by neměl chybět také „chléb mrtvých“ což jsou kulaté sladké buchtičky s motivem kostí. Ten si můžete klidně upéct doma.

Budete na to potřebovat:

  • 5 hrnků hladké mouky
  • 115 gramů másla
  • ½ litru mléka
  • 3 vejce
  • 20g droždí v prášku
  • Kůru ze 2 pomerančů
  • ¾ hrnku cukru
  • Špetku soli
  1. Droždí navlhčíme 8 lžícemi vlažné vody a dobře smícháme. Přidáme lžíci mouky a lžíci cukru, zamícháme, vytvoříme pastu a necháme uležet.
  2. Smícháme zbytek mouky, pomerančovou kůru, cukr a špetku soli a vše dobře promísíme. Do suché směsi přidáme mléko a vejce a zamícháme.
  3. Přidáme pastu z droždí, která mezitím zkvasila, a vše prohněteme rukama. V další fázi přidáme změklé máslo a dále dlouze hněteme. Ke konci přidáváme mouku, dokud se těsto nepřestane lepit.
  4. Kouli těsta přikryjeme vlhkou utěrkou a necháme odležet 3 hodiny, dokud se jeho objem nezdvojnásobí.
  5. Poté těsto krátce prohněteme ještě jednou a rozdělíme na malé bochánky. Asi čtvrtinu si ponecháme stranou na ozdobení.
  6. Vykroužíme kulaté bochánky a dlaní je lehce zploštíme. Ze zbylého těsta vyválíme krátké válečky na šířku dlaně (jsou jich třeba 4 na každý bochánek). Do každého otiskneme tři prostřední prsty, čímž docílíme tvaru kostí. Doprostřed každého bochánku umístíme kuličku z těsta a 4 válečky paprskovitě odshora dolů.
  7. Asi hodinu necháme připravené bochánky odpočinout, dokud se znovu nezdvojnásobí jejich objem.
  8. Buď můžeme natřít bochánky vaječným bílkem před pečením nebo je upéct přírodní a po vytažení z trouby je pomazat máslem a posypat cukrem.
  9. Pečeme 20-30 minut dozlatova při 180 stupních.

Abyste si po tom pečení trochu oddechli, pusťte si další animák, tentokrát o něco explicitnější a surrealističtější.

Hasta los huesos (Cortometraje animado de René Castillo)

Pokud jste všechen ten čerstvě upečený chléb mrtvých při koukání na film nespořádali, můžete pár kousků položit na oltář. Ještě tam přihoďte tropické ovoce (pomeranče, banány apod.) a rozestavte svíce. Hotovo.

A jestli to berete opravdu vážně a zbývá vám troška energie, můžete si po interiérech rozvěsit vystřihovaný hedvábný papír čili „papel picado“, aby vám byt či dům prokoukl. Návod najdete ZDE.

Krok 2. Nezanedbávejme ani živé – popřejme jim příjemnou smrt!

Komu se to v hlavě hemží rýmy, může na počest svých (žijících) blízkých napsat tzv. calaverita literaria čili „literární lebečku“.

Některé básničky tohoto typu jsou míněny obecně (viz obrázek dole), jiné jsou jakousi dedikací někomu blízkému. Toho dosáhnete tak, že v několika veršících popíšete, jakou smrtí dotyčný zajde. Ale pozor, musí to být smrt na míru a zejména smrt parádní, žádné šolichání. Nesnažte se v tom hledat logiku, ale v Mexiku tím ostatním lidem vyjadřujete, jak moc si jich vážíte.

Pojďme všichni umřít, dnes pohřbívají zdarma! Kdo umře z vlastní vůle, i smrt mu pak jinak chutná. Ti, co odešli tiše, trpěli mnohem víc!

Také se můžete patřičně nalíčit. Mexické sociální sítě jsou každoročně plné fotek lidí, co se snaží jeden druhého trumfnout co nejdokonalejším nalíčením. „Catrina“ (ženského pohlaví) a „catrín“ (mužského pohlaví) jsou kostřičky v dobrém rozmaru, které si libují v poněkud dekadentní eleganci belle époque, z níž koneckonců tato tradice vzešla. Inspiraci pro dámy najdete ZDE a pro pány zase ZDE.

Catrín a Catrina, elegantní aristokratická dvojice z přelomu 19. a 20. století. Původně šlo o kritiku tehdejších vysokých společenských vrstev. Tato tématika tehdy ještě neměla s Dnem mrtvých nic do činění.

A na závěr si dejme ještě jeden filmeček. Tentokrát je to právě ta správná porce dobře myšleného, mexického romantického kýče:

Recuerdos de cempasúchil (Cortometraje)

Deja un comentario

Tu dirección de correo electrónico no será publicada. Los campos obligatorios están marcados con *