Mexické fotochuťovky

Fotky z Mexika? Těch je internet plný. Pyramid a jiných klíčových turistických zážitků už taky bylo a ještě bude, zato ponor do mexické každodennosti je mnohem těžší najít.
 
Proto jsme pro vás připravili “trochu jinou fotogalerii” z našeho soukromého archívu. Je rozdělená do několika sekcí podle tématu a každá fotka má popisek, kterým se “dostanete do obrazu”. Obrázky si můžete rozkliknout a prohlédnout zblízka.
 
A prvním (a zcela zásadním) tématem je:
 
Mexičané pospolu
Několik ukázek toho, jak se Mexičané sdružují, jaké je jejich soužití, a co k tomu potřebují.
 

Na málokterém stereotypu kolem Mexika je tolik pravdy jako na tom, že Mexičané se rádi baví. Fiesta, to je cesta. I když osobně znám v Mexiku řadu lidí, kteří párty nevyhledávají, naprostá většina lidí poměřuje jak sebe, tak ostatní, podle jejich schopnosti odvázat se a nekazit zábavu. Někdo to raději praktikuje v rodině (ta většinou čítá několik desítek nejbližších příbuzných), jiný zase mezi přáteli a známými. Někomu vyhovují menší sešlosti v deseti lidech, jiný zase akce pod sto lidí neuzná hodny pohledu. Někdo jiný si zase užívá všechny modely dohromady. Někdo si rád popovídá, jiný rád napije, zazpívá a zatančí.

Mexiko, to jsou hlavně lidé, co tráví čas pospolu, zatímco zavírat se o samotě je podezřelá praktika. Lidé se rychle seznamují a navazují přátelství, která sice nemusejí mít dlouhého trvání, ale ve chvíli vzniku jsou ryzí.  

 

 
Mezi barvami a šedivostí
Že Mexiko jsou barvy a chutě se říká často. Jenže je to jen nálepka bez hlubšího smyslu. Barvy totiž můžou vyniknout pouze v kontrastu s absencí barev, a o tom je právě tento oddíl. Moderní a stále globalizovanější Mexiko je totiž poznamenáno šedivostí cementu a betonu. Najdete v něm stopy překotné industrializace – narychlo “vykvašené” neomítnuté stavby, silnice a dálnice, ošklivé nadjezdy a podjezdy… Zkrátka urbanizaci beze smyslu, kde chybí jak čas, tak peníze na zamyšlení nad estetickými záležitostmi. 
 
Kde jsou tedy ty příslovečné barvy? Tam, kde modernizace zanechala mezery. Barevné je všechno tradiční. Všechno, co má kořeny v minulosti, kdy si lidé sami vyráběli to, co potom používali v domácnosti, a do čeho se odívali.
 

Vezměte si třeba, jaké je pojetí krásy mezi indiánským národem Wixárika – souvisí s krajinou kolem a souladem, s jakým si žena dokáže nakombinovat barvy ve svém tradičním kroji. Krásná není osoba jako taková, nýbrž způsob, jakým dokáže zharmonizovat svůj oděv, který ale zároveň odjakživa nachází inspiraci v přírodě kolem. Člověk, komunita, příroda a krása jsou jedno a to samé. A to všechno dohromady jsou barvy.

 
 
Spojnice mezi staletími
V Mexiku a jeho současné kultuře se nejde vyznat, pokud se člověk neorientuje v jeho spletité historii. Mexiko je vrstevnatá země, která leží na indiánských civilizačních základech z dob před příchodem španělských dobyvatelů.
 
Tyto základy se v různých podobách promítají do 21. století. Buď jako pozůstatky dávné minulosti (archeologické zóny, kde se odhalují předkolumbovská města), jako průsečík evropské a indiánské skutečnosti z dob španělského dobývání (třeba tabulka na jistém domě v hlavním městě, která ohlašuje, že právě zde došlo k legendárnímu setkání Moctezumy a Hernána Cortése), nebo v podobě dnešních potomků původních amerických civilizací (Mexiko obývá přes šedesát indiánských národů, které žijí převážně v komunitním uspořádání).
 
Mexiko si pak ke konci španělského koloniálního režimu (začátek 19. století) prošlo chaotickým a násilným hnutím za nezávislost a překotně se snažilo vytvořit si cosi jako národní povědomí. To je ovšem utopická aspirace právě kvůli oné již zmíněné vrstevnatosti, díky které je mexický národ spíše uměle propojenou mozaikou, kde mnohé kousky nemají mnoho společného.  
 
 
Tradice na prodej
Různé způsoby přemostění staletí, dokonce tisíciletí, si můžete prohlédnout v předchozí galerii. Zajímavým aspektem této problematiky je ale také to, jak se s mexickými tradicemi zachází komerčně. Tedy nejen to, jak je samotní Mexičané prožívají, ale také jak je nabízejí lidem zvenku, zejména zahraničním návštěvníkům a všeobecně turistům.
 
Způsob života je způsobem života jen do té doby, než ho uzavřeme do muzea a uděláme z něj exponát, tedy něco, pro co už ve 21. století není v běžném každodenním fungování místo. V České republice si tímto procesem prošla velká část lidové kultury, ze které dnes zbyl “folklór”, čili ostrůvky zvyků, odívání, hudby, a tak podobně. K těmto ostrůvkům mají různí lidé více či méně “záchranářský” postoj, ale kromě několika babiček a dědečků už v Čechách málokdo považuje lidové tradice za přirozenou součást svého života, a to i na vesnicích.
 
V Mexiku je to jinak, protože globalizace tam postupuje po svém a společnost je mnohem různorodější, než v České republice. Česko by se do Mexika vešlo pětadvacetkrát a celá jeho populace představuje pouhou polovinu obyvatel jeho hlavního města. V Mexiku tedy můžeme najít oblasti, zejména ve městech, kde je životní styl i způsob myšlení velice podobný tomu evropskému, ale také se v těch samých městech setkáme se sektory společnosti, které z evropského úhlu pohledu žijí na pomezí chudoby (i když se řadí do nižší střední třídy), nebo s lidmi, kteří do měst emigrovali z venkova a jejich mentalita tomu odpovídá. Do měst v posledních desetiletích migruje také velké procento lidí z indiánských komunit.
 
V Mexiku se částem měst, která svým tradičním stylem života připomínají venkov, říká “barrios”. Jsou to ty nejstarší čtvrtě z dob, kdy města připomínala větší vesnice a ještě nebyla rozvinutá v dnešním slova smyslu. Oproti “barrios” máme “colonias”, což jsou nově přistavěné části měst, kde je život méně tradiční a modernější.
 
A potom samozřejmě máme rozlehlý mexický venkov, kde se setkáme s lidmi různého etnického původu, kde se zvyky udržují více než ve městech, a které navíc odpovídají regionu. V každé vesnici najdete jiný kroj (pokud ještě existuje), jinou tradiční aktivitu (zaměření na jisté řemeslo), jiného svatého patrona a často i jiný jazyk, kromě všudypřítomné španělštiny i místní indiánský.
 
Tradice jsou proto v Mexiku součástí běžného života a pro mnoho lidí jsou tak samozřejmé, že je ani nenapadne, že “jinde by se to mohlo dělat jinak”. Není to folklór, je to způsob života. A ten se dá samozřejmě prodat turistům, kterým to všechno přijde ukrutně exotické…
 
 
Město: modernizace o překot
Venkov: daleko od všeho a od všech
 
Poklona před symboly

Mexiko je země, kde lidé málokdy zpochybňují autoritu – rodičů, církve, úřadů, národní ideologie, politických stran… Na jednu stranu se Mexičané jen neradi nechávají kontrolovat a svazovat pravidly, ale na stranu druhou nemají tendenci na systému své země nic zvláštního měnit.

Nekontrolovanost se týká zejména jejich každodenního života – jet si devadesátkou centrem města, vyhazovat smetí, kde se člověku zlíbí, pořádat veliké a hlučné párty bez ohledu na sousedy a tak podobně. Toto je mexický koncept svobody. Ale zájem o veřejný život země je u nich mizivý. Když jim banky nastaví hypotéční úroky, kvůli kterým dům zaplatíte dvakrát, nepřijde jim na tom nic zvláštního. Když jim na úřadě předloží papírování na pět dní, i když je to proces plný zvůle a absurdit, který by šel vyřešit mnohem snáz, nikdo neřekne ani slovo.

Je to zvláštní paradox mezí svobodou a kontrolou, díky kterému může Mexiko naoko fungovat jako demokracie a zároveň být ve skutečnosti autoritativním režimem. Snad právě díky důrazu na každodenní život a současnost jsou Mexičané tak uvolnění a usměvaví. Do budoucnosti nahlíží málokdo, důležitý je dnešek.

 

 

Zkuste také galerii třiadvaceti Mexika znalých Čechů!

Deja un comentario

Tu dirección de correo electrónico no será publicada. Los campos obligatorios están marcados con *