Bez rozbíjení piñaty by v Mexiku dětské oslavy a předvánoční fiestas pozbyly velkou část svého koloritu a lesku. Ať jsme Češi nebo Mexičané, rozbíjení piñaty by pro nás měla být zábava. Nebo ne? Existují snad jedinci, co si to neužívají?

V Česku o těchto věcech moc nevíme. Piñata je pro nás exotický předmět, kteří někteří z nás vágně spojují s Mexikem, jiní ani to, a který prakticky nikdo neumí správně použít, tedy rozbít. A proto, než zodpovíme výše položenou otázku, troška dějepisu pro nezasvěcené.

Piñata coby objekt s historií a posláním

Piñata je v zásadě barevná papírová koule (i když dnes mívá i jiné tvary) se sedmi rohovitými výčnělky a nádobkou plnou ovoce nebo sladkostí uvnitř (tradičně hliněnou, dnes z papírového mišmaše). Dle mexických zvyklostí se hromadně rozbíjí a to následujícím způsobem. Přítomní se střídají v akci. Tomu, co je na řadě, ostatní zavážou oči, zatočí ho dokolečka tolikrát, kolik je mu let, dají mu do ruky klacek a za zpěvu krátké písničky ho nechají poslepu třískat do piñaty. Ta je zavěšená na špagátu, za který někdo z přítomných tahá, takže piñata poskakuje nahoru a dolů a uniká tak ranám. Když písnička skončí, přijde řada na dalšího a tak dále, dokud se piñata nerozpadne, nevysypou se z ní dobroty a všichni se na ně nevrhnou, aby si jich posbírali co nejvíc.

Historické počátky piñaty jsou zahaleny oparem dějin. Je možné, že piñata vůbec nepochází z Ameriky, nýbrž z Dálného východu. Existují jisté doklady, že byla importována ve středověku z Číny do Itálie a Španělska. Dost dobře ale také může pocházet od indiánských civilizací z doby před Kryštofem Kolumbem. Jak už to bývá, pravda asi bude někde uprostřed a piňata bude kombinací různých vlivů.

Když se přemístíme do oblasti, kde leží dnešní Mexiko, zjistíme, že za dob španělské kolonie se piñata využívala k evangelizaci domorodého obyvatelstva. Jejích sedm růžků symbolizovalo sedm smrtelných hříchů, živé barvy světská pokušení a dobroty uvnitř bohatství království nebeského. Šátek, kterým se zavazují oči tomu, kdo piñatu rozbíjí, zase představoval slepou víru. Rozbíjení piñaty se v Mexiku postupně stalo součástí tradičních oslav kolem vánoc zvaných posadas. Ty původně měly náboženské opodstatnění, ale to se časem začalo vytrácet. Dnes, i když na to církev pohlíží s nelibostí, jsou posadas zkrátka a dobře prosincové a lednové fiesty. Spadají do vyčerpávajícího řetězce slavností mezi 12. prosincem (svátek Panny Marie Guadalupské, patronky Mexika) a 6. lednem (Třemi králi neboli Reyes Magos), což je v Mexiku období známé jako “maraton Guadalupe-Reyes”.

Piñata, předmět přechodné či trvalé existence?

Pokud by čtenáře zajímaly podrobnější informace o historii piñaty, bez problémů si je dohledá jinde. V tomto článku se naopak chci zabývat jedním konkrétním jevem, který mě ve vztahu k piñatám už delší dobu zneklidňuje. Ta otázka zní: jak se mladší a starší děti staví k destrukci piñat? Copak ty krásné předměty není nikomu líto zničit?

Na tuto myšlenku mě přivedly dvě okolnosti. Prvním momentem bylo, když jsem si během jednoho ze svých prvních pobytů v Mexiku zakoupila překrásnou piñatu a nakonec ji použila jako dekorační předmět, protože jsem se ji prostě neodhodlala dát vplen krvežíznivým hostům, kteří ji chtěli rozmlátit na kusy. Druhý klíčový moment nastal o několik let později, kdy už jsem si na ničení piñat zvykla a jednu jsem pořídila také na oslavu druhých narozenin mé dcery. A tehdy věci nabraly překvapivý vývoj (projděme si ten proces rok za rokem):

2. narozeniny. Když došlo na rozbíjení piñaty, ubohé dítě se k ní přimklo a bránilo ji vlastním tělem.

Nebylo ani pomyšlení na to, že by jí to lidské mládě jakkoli ublížilo. Uveďme, že to navíc nebyla piñata antropo nebo zoomorfní jako mnohé moderní piñaty. Jinými slovy, nešlo o to, rozmlátit na maděru něžného jednorožce nebo dát po… ústech princezně, nýbrž rozbít neutrální kulatý předmět s několika výčnělky. Ani tak na to nedošlo. Když ony ty piñaty jsou taaaak krásné!

3. a 4. narozeniny. Ve třech a čtyřech letech pak byla dcera znovu vystavena rozbíjení piñat na svých narozeninách. Tentokrát šlo o princezny od Disneyho. K rozbití sice došlo, ale dítě si ponechalo utrženou hlavu (třetí rok) a paži (čtvrtý rok) a schovalo si ji ve svém pokojíčku.

5. narozeniny. V pěti letech u dcery došlo ke změně kontextu. Oslava narozenin totiž neproběhla v Mexiku, nýbrž v České republice. Rozhodla jsem se jí připravit párty s mexickými elementy a za tím účelem jsem zhotovila domácí cípatou piñatu. Nutno dodat, že mi trvalo týden, než jsem shromáždila všechen materiál a vyrobila cílový předmět. V Mexiku bych zašla do ovoce a zeleniny (kde se z nějakého záhadného důvodu piñaty prodávají), supermarketu nebo obchodu specializovaného na oslavy a jednu koupila už hotovou.

V Česku to byl naopak oříšek už proto, že místní papírnictví neberou domácí výrobu piñat v potaz a tudíž nejsou patřičně zásobené.

Ale vraťme se k naší českomexické oslavě narozenin. Když došlo na lámání chleba, dcera byla ze začátku ještě trochu nerozhodná. Koneckonců během několika dnů měla možnost pozorovat, jak maminka s její výrobou zápasí, piñata se jí líbila a věděla, že v Česku žádnou jinou nenajde. Nakonec se ale přece jen zůčastnila jejího zničení, ačkoliv na konci byla trochu posmutnělá a schovala si jeden z pokrčených růžků.

A co zbytek českých hostů? Nikdo z nich, ani dětí, ani dospělých, neměl ponětí, co se s takovou piñatou dělá, tak jim to bylo vysvětleno a… do akce! Zatímco holčičky byly trochu zaražené, v chlapečcích se naopak začaly probouzet válečnické geny. Také dospělí se chutě vrhli do ničení. Největší překážkou byla nakonec moje babička, která tvrdila, že něco tak pracně vyrobeného a exotického jako piñata je třeba uchránit, ba dokonce zakonzervovat pro budoucí generace.

Dá se tedy říci, že moje dcera se vyvinula z ochránce piñat v jejich ničitelku? A děje se něco podobného i ryze mexickým dětem?

 

Piñata coby zábava či morální dilema. Mexické úhly pohledu

Když se snažím pochopit nějaký podivný mexický jev, nejvíce se mi osvědčilo vyptávat se lidí v okolí a pak porovnat jejich odpovědi. Jako vzorek mladé středomexické populace kolem 30 let si vezmeme mé přátele Noemí Floresovou a Justa Mejíu. Oba dva mají ohledně piñat unikátní názor a osobní zkušenosti. Noemí zastává spíše citlivý a přemýšlivý postoj, zato Justo je zapálený a mnohonásobný ničič. “Já jsem vždycky rozbíjel piñaty dobře a s velkým nadšením,” chlubí se Justo. “Rozbil jsem nějakých padesát, a to se možná ještě podceňuju.”

Jak Noemí, tak Justo zkraje vysvětlují, že když byli malí, piñaty ještě nebyly na oslavách tak běžné. “Před nějakými dvaceti lety byly piñaty prakticky pro vyšší vrstvy,” tvrdí Noemí. “Nebyly k vidění na každé oslavě narozenin jako dnes, častěji se s nimi člověk setkal na posadas. A tehdy mívaly tradiční tvar hvězdy. Postavičky skoro nebyly, maximálně hlava šaška nebo tak něco.”

Justo zase popisuje, jaký to byl pocit rozbíjet piñatu, když byl malý, a co se od té doby změnilo. “Tenkrát piñaty mívaly uvnitř tepalcate čili hliněnou nádobku obalenou směsí papíru a lepidla a ozdobenou krepovým papírem. Mívaly pět nebo více výčnělků. Některé tradičněji založené maminky říkávaly, že představují pět růžků zla, které je třeba o vánocích zničit. Za odměnu člověk získal ovoce uvnitř. To je další věc, která se změnila – my děti jsme si tenkrát přišly jen na potlučené ovoce a bonbonky colación, které beztak nikdo nechtěl, protože chutnají děsně. Zato dnes se do piñat dávají samé sladkosti.

A tak se konečně dostáváme ke klíčovým otázkám: proč se některé děti zdráhají piñatu rozbít? Bojí se jí? Nechápou, v čem je vtip? Chovají se tak všechny nebo je to otázka věku, zkušenosti a osobnosti?

Justo tvrdí, že on sám nikdy neměl tendenci nějakou piñatu chránit. „Já a moji bratrance jsme je vždycky strašně rádi rozbíjeli,“ vzpomíná. Dokáže si ale představit, proč to některým dětem může nahánět strach: „Dříve piñaty mívaly uvnitř hliněnou nádobku a při rozbíjení občas vyletěly ven střepy. Bylo to celkem nebezpečné. Hodně dětí si odneslo šrámy a obrečelo to. Maminky často svoje děti chránily a nechtěly jim dovolit, aby se na rozbíjení podílely.“

Noemí dodává, že na každé oslavě jsou dva typy dětí – ty odvážné a ty zakřiknuté. „Některé jsou z toho rozbíjení celé vydivočené a mlátí do piñaty hlava nehlava. Mnohokrát jsem viděla, jak se děti rozvášní, strkají do sebe a perou se o bombóny. Jde hlavně o děti nad pět let. Naopak ty maličké se nejvíc bojí a pláčou. Nevím, jestli brečí kvůli tomu, že mají uhodit piñatu, nebo kvůli tomu, jak se chovají lidé kolem, protože jsou k nim někdy docela krutí. Když se jim piñatu nepodaří rozbít, zpívají jim posměšnou písničku „to je ale hloupé dítě“ nebo se jim nahlas smějí.“

A Justo úplně na konec dodává, že dětské dilema, zda piñatu rozbít či ne, se v poslední době prohloubilo kvůli novým komerčním piñatám. „Teď už se tolik nepoužívají piñaty s růžky, nýbrž ve tvaru různých pohádkových postaviček z kreslených filmů, často z disneyovek. O ty děti nejvíc stojí. Jenomže když dojde na jejich rozbití, hodně dětí z toho má špatný pocit, protože mlátí svou oblíbenou postavičku.“

Evoluce rozbíječky piñat. Zamyšlení 6leté Čechomexičanky

Při příležitosti šestých narozenin, týden před nákupem piñaty, jsem s dcerou uskutečnila následující konverzaci:

Já: „Rozbíjíš ráda piñatu?“

Dcera: „Jo. Na svých narozeninách jsem se snažila co nejvíc do ní praštit, ale ta tyč byla tak těžká, že jsem několikrát praštila sama sebe (smích).“

Já: „Poslyš, ale není ti té piñaty líto?“

Dcera (empaticky): „No jo, chudinka. Jenže uvnitř jsou bonbóny!“

Já: „Něco ti povím. Když ti byly dva roky, nechtělas rozbít piñatu na svých narozeninách. Objalas ji a chránila vlastním tělem.“

Dcera (smích): „Když ona byla hrozně krásná! Já jsem byla miminko a nevěděla jsem, že se piñaty rozbíjejí. Taky jsem nevěděla, že má uvnitř bombóny.“

Já: „Kdybych ti koupila piñatu Elsu z Ledového království, rozbila bys ji?“

Dcera (přirozeným tónem): „Jo! Když to není skutečná Elsa, tak to nevadí. Vzpomínáš si, jak jsem si na svých narozeninách nechala ruku princezny Sofie a schovala si do ní své bombóny?“

 

A co vy? Nemáte chuť si to také zkusit a pak se s námi podělit o nabyté zkušenosti?