Pozorování kolibříků je jedním z nejroztomilejších hobby, co se v Mexiku provozují. Je to krásná ukázka mexických volnočasových aktivit, o kterých se nám Čechům může jen snít.  

Jde o pozorování „domácí“, čímž chci říct, že netřeba vyjíždět do divoké přírody, tam se usadit někde na větev a od pěti ráno s dalekohledem v ruce provlhlí rosou ostře sledovat možný kolibříčí výskyt. Ne. Pokud máte u domu zahradu nebo aspoň květináč s barevnými květy, můžete si tu podívanou dopřát přímo z okna obýváku.

Já jsem o kolibřících na zahradě snila celá léta a teď se s vámi podělím o to, jak mi to šlo.

Jak navnadit kolibříka

Pokud vás zajímá, jak se lákají kolibříci, můj kamarád Carlos Flores Dimas, zapálený biolog a ornitolog, vám na to poskytne návod.

 

Krok 1. Přizpůsobte svou zahradu kolibříčímu gustu (snad se nebude příliš rozcházet s tím vaším). Carlos říká: „Nejlepší strategií je zařídit si zahradu s ohledem na opylovače, kterými kolibříci jsou. To, co je nejvíc přitahuje, jsou trubkovité květy červené a žluté barvy. Kolibříci se ale neživí jen nektarem, ale také drobnými členovci a hmyzem, jako jsou pavouci nebo komáři, takže na zahradě nesmíme používat pesticidy a insekticidy. A konečně, pokud na zahradě chceme zavěsit pítko pro kolibříky, měli bychom to udělat na nějakém viditelném místě, kam ale nedosáhnou psi, kočky a další zvířata, která by pro naše okřídlené přítelíčky mohla představovat ohrožení.“

Ačkoli pěstování rostlin s trubkovitými květy (vlastně jakýchkoli rostlin) nepatří mezi mé silné stránky, alespoň Carlosova druhá rada mi přišla splnitelná. Mí jediní domácí mazlíci jsou dvě obtloustlá morčata, která neskáčou, nešplhají, a dokonce se ani nijak zvlášť nepřemisťují (znáte to: kde je ráno necháte, tam je večer najdete). Takže alespoň tuto přípravnou fázi jsem završila bez problémů a okřídlení přítelíčkové byli v suchu.

Krok 2. Připravte si lákadlo. Za tím účelem zverimexy prodávají červenožlutá pítka s imitací (jak jinak, trubkovitých) květů, které kolibříkům už zdálky sdělí, že oběd je na stole. Ale aby tento článek nebyl taková lehkovážná bžunda, tak na chvilku zvážníme a zamyslíme se nad etickými dopady. Carlos varuje: „Na jednu stranu, já bych si pítko na zahradu nevěšel, pokud mám blízko domu les, kde rostou květiny divoce. Naopak, nechal bych kolibříky odvádět jejich přirozenou práci opylovačů. Ale na druhou stranu je spousta ptačích, nejen kolibříčích, druhů v ohrožení, protože jejich habitat mizí. Takže jakýkoli kousek zeleně, který jim můžeme poskytnout, je jim ku prospěchu. Ten kousek zeleně ale ptákům musí být přizpůsoben. Měla by na něm růst místní flóra a poskytovat jim ochranu. Pokud se na zahradě rozhodneme zasadit květiny, tak ať jsou místní, nebo ať aspoň nejsou jedovaté. Také pamatujme, že kolibříčí pítko se musí s velkou pravidelností čistit a nektar v něm často vyměňovat. Neměli bychom používat nektar z obchodu, protože obsahuje barviva a další chemikálie, které jsou pro kolibříky škodlivé. Je lepší připravovat si doma vlastní nektar. Dělá se to tak, že se svaří jeden díl bílého cukru (medu ne) se čtyřmi díly vody. Nektar se musí vyměňovat s ohledem na klimatické podmínky, ale maximálně jednou za tři dny a v horkém podnebí dokonce každý den, aby nezkvasil.“

Krok 3. Sedněte si někde v blízkosti pítka a snažte se moc nehemžit a nehlučet. Nebo se chytře schovejte za roh či uvnitř domu za záclonu. (Tyto rady jsou moje a jsou značně nevědecké. Carlos s nimi nemá nic společného.) Když zmerčíte kolibříka, znehybněte. Kolibříci jsou takové malé ptačí vrtulníčky – ozve se „vrúúúú vrúúúú“, ve vzduchu se cosi mihne, zastaví, pak „poskočí“ jiným směrem a zase se vrátí. V té chvíli ze sebe člověk musí udělat sochu a jen se těšit pohledem.

Kolibříčí zvuky: cvrlikání a víření křidélky

Možná vás napadlo, zda si jde kolibříka ochočit? Carlos mi k tomu řekl několik věcí. Hned zkraje, že používám špatně koncepty, neboť ochočení čili domestikace živočišného druhu je proces trvající celé generace. Mile mi proto doporučil, abych raději používala termín „přivyknutí“. Takže jak?

Carlos tvrdí, že za život (kolibříčí, ne můj) je možné ptáčka navyknout na mou osobu a návyky. „Můžeš ho přimět, aby se vracel k tobě domů v určitou hodinu, aby se ti posadil na ruku nebo na rameno,“ motivuje mě Carlos. „Kolibřík se bude vracet k tobě na zahradu, pokud se tam bude cítit bezpečně, najde tam potravu a vodu, a pokud se mu celkově bude zamlouvat. Pokud se u tebe doma rozhodne dokonce zahnízdit, zásadně ho neobtěžuj, nepřibližuj se mu k hnízdu a nesahej mu na něj. Proces rozmnožování je u kolibříků komplikovaný a vyžaduje od nich spoustu energie. Kolibříčí máma může hnízdo opustit, pokud ji prostředí stresuje, a vajíčka by pak nepřežila.“

Jak se mi ty malé potvůrky nedařilo nalákat

Pozorování kolibříků je podle všeho brnkačka. Jenže ouha, když jsem se poprvé pokusila přitáhnout si na zahradu kolibříky, ukázalo se, že můj osobní příběh bude poněkud tragikomický. Sotva jsem se konečně přestěhovala do domu se zahradou, po kolibřících jako by se slehla zem. Poctivě jsem zasadila trubkovité květy, s láskou a péčí jsem nalévala do pítka nektar… a nic.

Tak jsem zavolala Carlosovi a zeptala se ho, jak je možné, že mám takovou smůlu. Copak je to takový luxus, spatřit kolibříka? Odpověď je, že není. Vidět v Mexiku kolibříka je něco jako v Česku vidět vrabce. Podle Carlose a dalších vědeckých zdrojů existuje 58 mexických druhů kolibříků. Pravděpodobnost, že člověk nějakého spatří, závisí na tom, kde jste a jaké to místo má vlastnosti. Šance se ale zvyšují, když se vydáte někam do zeleně, kde jsou květiny, a to dokonce i uvnitř města (dokonce i tak monstrózního jako Mexico City, což je druhé nejlidnatější město na světě).

 

 

 

„Kolibříci se rádi vracejí ke stejným skupinám květů, čímž se zvyšuje pravděpodobnost, že je člověk zahlédne,“ tvrdí Carlos a nechtěně tím prohlubuje mou depresi. Jak by ne, když on sám za svou profesní dráhu viděl na miliony kolibříků. „Každý je jako maličký živý šperk,“ rozplývá se. „Ale nejvíc mě nadchl Tilmatura dupontii, protože jsem ho skoro tři roky hledal po různých mexických státech (Veracruzu, Pueble, Oaxace a Colimě), až se mi ho před pár lety konečně podařilo spatřit.“

„A také jsou další druhy kolibříků, které jsou zajímavé z hlediska ochrany, jako Zumbador mexicano (česky něco jako „mexický bzučič“), který je endemický a kvůli ztrátě habitatu na pokraji vymření.“

Vraťme se k pozorování kolibříků a faktu, že jsem na rozdíl od Carlose ještě žádného neviděla, ať už endemického nebo jakéhokoliv jiného. Vytrvalost je ale cestou k úspěchu (přesvědčivě řečeno: Bůh pomáhá těm, co si pomáhají sami). Proto jsem boj nevzdala, až se nakonec událo tohle. Jeden zmatený kolibřík při svém přeletu nad naší zahradou omylem vletěl ke mně do domu. Nelíbilo se mu tam a já jsem málem dostala infarkt při pomyšlení, že první mnou spatřený exemplář spáchá sebevraždu sebeotloukáním o okno. Tady to drama máte na videu:

 

Co už na videu bohužel vidět není, je můj „hustý záchranný manévr“ (maniobra de rescate chingona). Před vyděšeným kolibříkem jsem podržela barevné pítko, on se za ním vydal, a tak se mi ho podařilo vylákat zpátky na zahradu, na svobodu. Už se po té zkušenosti nevrátil.

Uplynulo několik měsíců. Pak nastal onen demotivující den, kdy jsem na zahradě konečně na vlastní oči spatřila kolibříka, jenže on mé opečovávané pítko minul a vydal se k zahradě mé tchýně, která bydlí přes ulici. Znechucující.

Ale někdo nahoře mě má očividně rád a jak jsem uvedla o pár řádků výše, zjevně odměňuje píli a vytrvalost. Nedávno jsem si četla pod stromem na zahradě, když tu se ozvalo „vrúúú vrúúú“ a kolibřík se přímo před mým nevěřícným pohledem do sytosti nasosal z pítka. Dokonce jsem ho stihla natočit. No, nebyl to den hodný zvěčnění?

A co že to vlastně bylo za kolibříka?

Bydlím ve Valle de Toluca v nadmořské výšce přes 2 tisíce metrů. A tak jsem ještě jednou zavolala Carlosovi a zeptala jsem se ho, co za druh jsem asi mohla vidět. Vzhledem k tomu, že kolibříci se děsně míhají a já ho navíc viděla proti světlu, nemohla jsem mu poskytnout příliš přesný popis, ale on se i přesto odvážil formulovat odhad: „Těžko říct, cos viděla, protože ve Valle de Toluca nemáme k dispozici žádné studie. Odvážil bych se tvrdit, že nejběžnější druh kolibříka je zde Cynanthus latirostris, protože jsem ho hodněkrát viděl v různých městských parcích.

Ale když vyjedeš z Toluky do kopců, co obklopují údolí, nejběžněji bude ke spatření druh Hylocharis leucotis. I když nemůžu vyloučit ani jiné druhy, které mohou být ještě rozšířenější, ale nemáme o tom doklady.“

 

Pokud chcete víc informací o pozorování kolibříků, knihu o amerických kolibřících si můžete stáhnout tady (je napsaná španělsky a anglicky) nebo se aspoň potěšit obrázky!

Ani expert jako Carlos na podkladě mnou natočených třaslavých videí nemůže dát ruku do ohně za to, jaký druh kolibříka jsem zachytila. Myslí si, že ten druhý kolibřík, kterého můžete vidět na videu dole, by mohl být Lampornis clemenciae.

Vy se nenechte odradit a užijte si mé profesionální záběry (pravděpodobně) Lampornis clemenciae nebo (stejně pravděpodobně) Cynanthus latirostris či (dost možná taky) Hylocharis leucotis. Aniž bychom vyloučili těch 56 zbývajících druhů, samozřejmě.

 

A šťastný konec? O dva týdny později už jsem byla totálně ve vleku kolibříků. Ti u mě na zahradě objevili roh hojnosti a zvykli si přilétat nasávat každé ráno, jen co vysvitlo slunce. Zjistila jsem, že ty malé poletující potvůrky do sebe jsou schopny nasát neskutečné množství nektaru, a že plné (půllitrové) pítko jim vystačí jenom zhruba na dva dny. Došlo to tak daleko, že když jsem jednou pítko zapomněla včas doplnit a vyvěsit venku na strom, dalšího dne zrána se kolem větve, kde normálně visívá, vznášelo pět viditelně naštvaných ptáčků, kteří dávali všemi možnými kolibříčími způsoby najevo svou nelibost. Míhali se sem a tam, nalétávali do místa, kde mělo být pítko (jenže nebylo), a nervózně bzučeli, což jsem si volně přeložila jako: „Tak kde je ta slíbená snídaně, ženská!“

Napsala bych toho ještě víc, ale bohužel musím jít. Pítko už je zas skoro prázdné a bojím se, že když ho včas nedoplním, kolibříci na mě podniknou hromadný nálet…